Vždy jsem věděl o fundamentalismu, ale dříve jsem si neuvědomoval existenci institucionalizovaného fundamentalismu, který spočívá v tom, že nějaká instituce je tak prosáknuta fundamentalismem, že lidé v ní si ani nejsou vědomi toho, že to, co říkají či konají je fundamentalistické. Ptám se: je fundamentalismus jen rysem několika málo extremistických náboženských komunit nebo je to skrytá, ale všudypřítomna složka lidské mysli, tedy jeden z memů?
Vždy mi dělalo starost velmi rozšířené autoritářství v rodičovské výchově projevující se aplikací "principu neodporovat" v rodinných rozhovorech a v tom, že rodiče "dělají to nejlepší" pro své dítě, ale tím ho omezují v jeho právu na iniciativu a na sebe-uvědomování. Rodinou počínaje, tento autoritářský přístup charakterizuje většinu společenských vztahů, státem konče, které jsou určovány "zeshora dolů" elitou, která si dělá nárok na to, že pouze ona ví, co je nejlepší pro lid a co by pro něj mělo být uděláno, bez ohledu na právo lidu na účast "zezdola nahoru" v kolektivním rozhodování o veřejných věcech.
Tato starost mě přivedla k tomu, že jsem se stal zakládajícím členem Celosvětového hnutí za přímou demokracii a organizoval diskuze o jeho zakládajících dokumentech, všeobecných pravidlech a otázkách globální etiky. V těchto diskuzích jsem vždy kritizoval jakékoliv sklony podstrkávat přístup "zeshora dolů" lidem, jejichž právo na sebevyjádření ve formě zezdola utvářených návrhů a iniciativ bylo potlačováno aplikací "principu neodporovat" - principu, kterým byl jejich rodinný výchovný model prosycen do té míry, že se stal běžným zvykem. Domnívám se, že výchova k vědomé autonomní účasti počínající od těch nejprvnějších působení rodiny, je klíčovou prioritou při budování demokratických komunit řízených "odspodu nahoru".
Všude jsem se setkával s odporem k přístupu "odspoda nahoru" od fundamentalisticky orientovaných lidí, kteří chtěli "zeshora dolů" vnucovat lidem své vlastní principy. Brzo jsem si uvědomil, že většina mých oponentů odvozovala svoje právo konat to nejlepší pro lidi od "pozitivní" formulace Zlatého pravidla, která zní "Čiň ostatním to, co chceš, aby bylo činěno tobě."
S tímto já nemohu souhlasit. Uvažuji takto: pokud chceme konat "co je dobré pro lid", žádné Zlaté pravidlo nás neopravňuje rozhodovat zeshora dolů jaké toto "dobro" má být. Pouze sami ti lidé, kterých se to týká, si to mohou rozhodnout. Pouze takové uspořádání, v němž rozhodnutí jsou prováděna odspodu lidmi, kteří jsou na nich přímo zainteresováni, je možno kvalifikovat jako participativní uspořádání společnosti, které reprezentuje skutečnou demokracii. Bohužel příliš mnoho lidí tvrdí, že zavádějí opatření "pro dobro lidu", protože právě díky Zlatému pravidlu se cítí zmocněni k rozhodování o tom, jaké to dobro má být. Tím ale zcela fašistickým způsobem omezují právo lidu se autonomně rozhodovat a nést odpovědnost za svoji účast na rozhodování.
Chtěje se vyhnout takovým zlověstným nedorozuměním, hledal jsem správné znění Zlatého pravidla. Následující pasáž jsem našel ve stati Leonarda Swindlera Cesta k univerzální deklaraci globální etiky.
Představu o tom, jak všudypřítomné je Zlaté pravidlo, i když se objevuje v nejrůznějších formulacích, ve světových náboženstvých a ideologiích, si můžeme udělat z tohoto neúplného výčtu:
Z tohoto výčtu je okamžitě zřejmé, že si zatím nikdo nevšiml, že existuje podstatný rozdíl mezi pozitivní a negativní formulací Zlatého pravidla. Přitom fundamentalismus, to jest sebeoprávnění dělat to, o čem se dogmaticky rozhodnu, že je to nejlepší pro ostatní, se zdá být doslovným důsledkem "pozitivní formulace" Zlatého pravidla "Čiň jiným ..."
Co když ale "ti jiní," kteří jsou podrobeni Zlatému pravidlu prostřednictvím iniciativ a z nich vyplývajících opatření, pravidel a zákonů držitele moci, nesouhlasí s jeho "zeshora dolů" učiněným rozhodnutím o tom, co má být uděláno? Co když "tito jiní" z nějakého jen jim známého důvodu, který držitel moci nemůže znát, nebo se nestaral o to, aby ho poznal, budou pociťovat, že "zeshora dolů" učiněná rozhodnutí je značně poškozují?
Z tohoto důvodu navrhuji, abychom zcela odstranili pozitivní formulaci Zlatého pravidla ze všech základních dokumentů naší participativní demokracie, protože dovoluje držitelům moci se cítit sebeoprávněni "uvalit na lid" jakákoliv opatření založená na "principu neodporovat", která se jim zalíbí. A to se děje na všech stupních společnosti, od vztahů mezi rodiči a dětmi až po úroveň státu, bez ohledu na to, souhlasí-li s tím příjemci takových opatření nebo ne. Naproti tomu, z negativní formulace "nečiň ostatním" vyplývá, že vlastní přání "činit" není samo o sobě dostatečné k tomu, abych vnucoval něco "jiným," poněvadž negativní formulace Zlatého pravidla vyžaduje jejich souhlas.
Vyvstává tedy etická nutnost zavést demokratičtější koncepci formulace zákonů a jiných opatření - mít nebo aktivně hledat svolení "ostatních" před tím, než se na ně uvalí jakékoliv "činění." Jinými slovy, pozitivní formulace Zlatého pravidla nám dovoluje konat rozhodnutí o "jiných," zatímco jeho negativní formulace nás nutí stát se služebníky informovaného lidu, jako třeba našeho souseda, nebo i našich dětí.
Učiňme tedy (my, občané) tento rozdíl očividným v každém základním dokumentu Demokracie. A v roli rodičů předcházejme tomu, aby se naše děti nestaly nevědomými obětmi fašisticko-fundamentalistické stránky Zlatého pravidla jiných lidí. Toho je možno dosáhnout když v rodině přejdeme na vhodnější výchovný model, jako např. níže zmíněný model na www.flexible-learning.org.
Antonio Rossin, 65 let, je italským neurologem a rodinným lékařem, který hledal souvislosti mezi učení se jazyku dětmi a sebeutvářením jejich mysli. Podle okolností jejich výchovy bude později jejich chování buď přísně konservativní nebo autonomně flexibilní. Rossinův výchovný model vede k flexibilitě. Předchází škodlivým návykům, včetně návyku k fundamentalismu. Většina Rossinových psaných děl je volně přístupná na www.flexible-learning.org.
Tento článek napsal Dr. Rossin původně jako příspěvek do literární soutěže, pořádané v létě 2001 winipegskou Asociací pro participativní demokracii (PDDA), o nejlepší krátkou esej na téma Sociální povědomí. Jeho poslední anglickou verzi lze najít zde. Název této české verze byl změněn na přání A. Rossina.